Intro :: Novinky :: Články :: Skupina :: História :: Diskografia :: Galéria :: Koncerty :: Diskusné fórum :: Ostatné :: RSS


S Robertom v Prahe - 10/1990


Krátky rozhovor, ktorý vznikol pár minút pre historicky prvým koncertom The Cure v Prahe, v auguste 1990.


Robert Smith je vděčný objekt pro fotografy - jeho nalíčený obličej je součástí imidž The Cure, prezentuje ho jako umělecký objekt i poznávací marku skupiny. Dobře to ví i dvorní režisér videoklipů Cure, Tim Pope.
A tahle tvář, ktorou vlastně důvěrně znám, je teď sotva půl metru od mého obličeje. Robert mluví s rozmyslem, polohlasem. Dvacet minut odpovídá na mé otázky. Je už připravený na vystoupení a tak si zblizoučka prohlížím líčení - mírnější než bylo to loňské pavoučí (malá ústa ještě zmenšená tenkou linkou rtěnky) - a tradiční veliké adidasky na nohou. Kladu své otázky ne proto, abych z něj tahal odpovědi typu "Praha je krásné město". Chci hlouběji, a přitom pořád pokukuji po dveřích, kdy se zjeví manažer Malcolm a vyžene mě: "Tvrdil jsi, že chceš maximálně tři minuty!"
Tak tedy, abych pravdu řekl, tři minuty trvalo Robertovi, než si vybral pití. A pak už ...

Proč pokaždé tvrdíš - tohle je poslední deska, toto turné je závěrečné? To je to tolik vyčerpávající?
Do natečení desky opravdu dávám vše - vždyť kdyby byla poslední, je to to, čo si lidi budou pamatovat. Pokud jde o turné, tohle vlastně žádné turné není, jen pár koncertů - no a já nikdy neřekl, že nebudeme vystupovat. Koncert, pár dat, a na druhé straně turné - v tom je rozdíl.

Stejně to bylo překvapení, že jste se tu objevili. Tady dokonce spousty lidí podepisovaly petici, ktorou vám chtěli poslat, abyste přijeli zahrát do Československa.
Vím. Dostal jsem ji. Vůbec jsem netušil, že tady máme publikum.

Ovlivňuje někdy místo, kde vystupujete, podobu koncertu?
Ano, ale ani ne tak budova sama. Dnes se chystáme hrát víc starších věcí, z "Faith" a "Seventeen Seconds". Těžko odhadnout, co by vlastně zdejší publikum chtělo slyšet. Ale za dvě a půl hodiny si snad vybere. V Londýně bychom skladbu koncertu uspořádali jinak.

Pokouším se představit si to, řekl bych, že vaše domácí publikum je otevřenější, to naše není připraveno například na vaše houseové remixy. Jedna vaše zdejší posluchačka mi řekla, že jste se dali na popík.
(Souhlasně přikyvuje na "popík")

K vašim písničkám. Působí na mě jako svár dětského a dospělého. Je to tak?
Čím dál víc cítím toho dospělého - některé věci nejdou tak snadno. Jsou ohromně těžce zvládnutelné. Frustruje mě, že ztrácím tu schopnost divit se. Zlobí mě to. Člověk je cynický, nic ho nevzrušuje. Proto se urputně snažím pořád pro sebe objevovat nové cíle, snažím sa o nové věci, aby mě život pořád táhl. Nechápu ty, co se vzdají, udivuje mě, že nechávají život jen tak plynout.

Sny?
I to se mění - ale pořád je mívám. Občas. Chci je mít.

Láska?
Velmi vyčerpávající záležitost, ale i "fun". Když někoho miluješ, zažíváš spustu pocitů - radost, nadšení, frustraci, zoufalství. Život se dostává z rovnováhy, a to je inspirující. Život s láskou je mnoho barevnější.

Obsese?
Poslední dobou je líp krotím, ale vždycky jsem býval na představy velice náchylný a citlivý. (Vytrvale si kouše nehty a omlouvá sa - sorry about this, to není z nervozity, ale kvůli kytaře.) Teď jsem velice otupělý, dokážu je líp kontrolovat než před takovými deseti roky.

Kdo je v muzice na stejné vlně s The Cure?
Nezáleží na soundu, ale způsobu myšlení. Z nových jmen Sinéad O´Connor, My Bloody Valentine, Lush ... Nemám rád taneční hudbu, netančím ... Jsou tu i ti, s nimiž jsme vyrůstali - hlavně New Order, i když jejich poslední nahrávky mě dost zklamaly. A nikdy jsem neviděl nikoho, jako byl Ian Curtis.

Příští studiové album The Cure bude spíš záležitostí sólovou, nebo výsledkom spolupráce celé kapely?
Příští deska bude album remixů. Ale ta další? Nevím, byli jsme dvakrát ve studiu a natočili jsme celkem šest písniček. Ale jenom dvě z nich jsou dobré - a tak zatím máme na singl. "Disintegration" byla tak silnou deskou, že bude hodně těžké najít nové nápady.

Milujou tě, Roberte, říkám mu ještě jednou, o patnáct minut později, tentokrát už jen v duchu a přes celou halu. To doufám, odpovídá mi devětadvacetkrát po příští dve a půl hodiny.

autor: Ivan Cafourek
zdroj: Premiéra, 10/1990



thinking of the days that are no more

©2001-17 monghi